Reklama
 
Blog | Vojtěch Veselý

Kdy začne zemědělství dbát hodnot kulturní krajiny, životního i sociálního prostředí? Bez vedení nikdy.

Zemědělská půda pro malé farmáře není dostupná. Přitom velké množství malých hospodářství vytváří vřele otevřený venkov. Málo velkých přesně naopak.

Koncem letošního jara na jednom pražském nádraží proběhlo fórum solidární ekonomiky. Naše ekofarma je sociální, tzn. vedle produkce ovčích sýrů se zabýváme i inkluzí. Náš přístup k hospodaření je tím pádem výsledkem světonázoru a Monika Hoření mě na tom nádraží vyzpovídala pro rozhovor. Čtenářská obec Haló novin a Respektu se asi moc nepřekrývá, takže obsah přetavuji do svébytného textu i sem.

V polovině července proběhla na naší ekofarmě Biostatek akce v rámci kampaně Poznej svého farmáře. Na place stál skákací kombajn, a když zapršelo, klouzal tak, že nešel používat. Právě leje, rolník tleje…

Předvedlo se u nás dalších sedm farmářů, výrobců, zpracovatelů a vlastně modelových příkladů rozumného a šetrného využití venkova. Organizátor: Ministerstvo zemědělství zapracoval skvěle, tak jako asi i na dalších cca dvacíti podobně milých farmách zapojených do kampaně. Do bezvadné kampaně, během které snadno vzniká dojem, že kolem českých vesnic zemědělci pěstují zeleninu, pasou brav i skot, zavařují, včelaří. lisují olej a kde to vše spotřebitel může rovnou nakoupit. Dojem proto, že o dění na 95% zemědělské půdy kampaň mlčí. Drtivou většinu české krajiny obstarávají subjekty, jejichž účast v podobné kampani je naprosto irelevantní. Poznávat svého farmáře v areálu, kam je nepovolaným vstup zakázán a někde bokem leží kupa kanystrů s ikonkami rozežírané ruky i leklé ryby, do toho všetečné otázky destruktivních dopadech konvenčního zemědělství? To není vizitka farmáře, kterou ministerstvo komunikuje.

Reklama

Na druhou stranu spása evropského venkova není jinde, než právě ve velkém množství malých farem, které slouží lidem a dbají hodnot kulturní krajiny a životního prostředí. Takové hospodářství ovšem nemůže vyhrát soutěž, kde zisk je skóre.

Jedna z úvodních otázek rozhovoru šla za finanční podporou ze strany státu/Unie. Tedy: žádat je stále snazší a méně nákladné. Peněz je tolik, že principy jejich distribuce podléhají vlivu samotných příjemců, v našem případě velkých hráčů na poli zemědělských technologií, chemických přípravků, osiv… a v neposlední řadě půdy. Zemědělství v roce 2016 spolklo 38% evropského rozpočtu, kupeckým počtem tedy dojdeme k výsledku 2.400,- Kč na každého Evropana. Zajímalo by mě, jak by se změnil venkov, kdyby stát, resp. Evropská unie, na dotační politiku rezignovaly. Oněch cca 15mld. (ČR), které jsou do zemědělského sektoru prostřednictvím dotací vkládány, bychom využili jinde, nebo bychom se na ně nemuseli skládat. Chopil-li by se někdo tvorby modelu útlumu zemědělských dotací a hledal přitom společensky i ekonomicky udržitelné řešení, jsem zvědavý, jak by z návrhu vyšlo životní prostředí, kvalita a cena potravin, zaměstnanost a venkovská infrastruktura vůbec. Od toho, jak vypadá a vypadala podpora dnes a v minulosti, se můžeme odpíchnout v hledání variantního řešení: bez nárokové finanční podpory, jejíž výše je odvozena od počtu obhospodařovaných hektarů jen s malým ohledem na šetrnost, se kterou s půdou nakládáme.

Aktuálně se vede polemika nad tím, zda je mravné kompenzovat zemědělcům sucha, když oni nejsou schopni postarat se o půdu tak, aby měla dostatek vláhy jaksi přirozeně.

Nevidím moc rozdílu mezi kuřetem z brazilského, indického, holandského nebo českého velkochovu. Přístup ke kuřecímu materiálu panuje ve všech těchto podobný a liší se jen podle toho, co kde legislativa směrem k »životní pohodě zvěře« nezakazuje. Rádio mi sem tam hlásá, kterak lidé nakupují podle ceny. Prý v Česku jde o spotřebitelské pravidlo víc než jinde v Evropě. Takže není divu, že náš drůbežářský průmysl se co do ceny porovnává s planetární konkurencí a před běžným zákazníkem neobstojí bez drastické produkční praxe. Má význam učit návštěvníky obchodních středisek sahat po dražším (ale českým, bez antibiotik a kortikoidů, z tvora co zná slunce…) plátku prsa, když vedle leží „stejné“ za třetinu ceny? Tady mi přijde trefný příklad z byznysu kolem finančních půjček. Dnes víme, že než se snažit vychovávat dlužníky, má význam nastavit spravedlivý legislativní rámec, tedy vychovat instituce, které na poskytování půjček vydělávají a postavily na práci s penězi své živobytí. Sehnat predátorskou půjčku u regulérních společností najednou nejde. Nevím, jak dosáhnout toho, aby bylo „kuře za 49 kilo“ k dostání jen na černém trhu. Ale vím, aby český venkov nekrvácel, nákup potravin vzniklých bez zátěže prostředí musí být mainstreamovou, popovou, běžnou záležitostí, bez hledání „jedlého“ v regálech a pultech. Ať to není furt jen ten zákazník, který má odpovědně rozhodovat o původu, kvalitě a bezpečnosti toho, co veze v nákupním vozíku k pokladně samoobsluhy.

Pohled do demografických, sociologických, ministerských i dalších jiných studií napovídá, že z venkova se utíká, zemědělské půdy ubývá a její kvalitu si zhoršujeme, infrastruktura chátrá. Deset let života ve Valči – malé barokní vesnici obklopené lány pro cash-crops, křovím pro myslivce a vojenským újezdem pro mír – a dávám studiím jednoznačně za pravdu. Zároveň tu v poslední dekádě vzniklo dalších 5 rodinných ekofarem. Rozdíl mezi konvenční a novou praxí je vidět, cítit, dá se zažít. Dá se ale i minout. Návštěvník se může rozplývat nad nádhernou produkční zeleninovou zahradou, nad stádem ovcí vypásajícím místní přírodní památky nebo zámecký park, nad možností nakoupit si ze dvora lahůdky, které mj. vyráběl na farmě zaměstnaný invalida… a vůbec si (návštěvník) tento zážitek nespojit s krajinou obrovských monolitních polních celků, rozoraných polních cest a mokřadů, jedy stříkanými na plodiny a pak prosakujícími ornicí do spodních vod nebo erozně splachovanými do potoka a rybníka a tak dále a tak podobně. Škoda, že je nám malým tahle byť jedovatá půda nedostupná.

Co máme my zemědělci hospodařící na pozemcích kolem vesnice společné – malí místní i obří konvenční ze sousedního městečka – jsme příjemci popsaných dotací. Získáváme samozřejmě jen ty, které podporují „ty hezké věci na venkově“. (A jakkoli jsme dotacemi korumpovaní, zajásali bychom, kdyby se nám všem zemědělcům dotace zrušily). Sám jsem za tuto podporu ve svém případě rád, poněvadž je to pěkné, když se najednou na účtu objeví peníze navíc.

Jakákoli podpora zemědělství však přichází vniveč, když není, kde správné agrotechnické postupy uplatňovat. Vysoká náročnost získání byť několika hektarů zemědělské půdy k legálnímu užívání je jednou z nejpalčivějších bolestí dnešních nejen českých a evropských, ale celosvětově venkovských komunit. Dostat se k půdě znamená propachtovat, půjčit na dobré slovo, koupit ji, jakkoli mít legální možnost obdělávat dva tři hektary pro zpohodlnění života svého i svých bližních.

Koncem rozhovoru se Monika Hoření zajímala ještě o betonování české zejména příměstské krajiny, na což nejsem expert. Takže jsem to hned přehodil opět do zemědělského prostředí:

Půda je nesmírné bohatství a je jí kolem nás tady na českém venkově, tedy maximálně pár desítek minut MHD z centra kteréhokoli našeho města, vidět tolik, že hektar není žádná míra. Co je vidět míň, je degradace půdy využívané zemědělsky. Konvenčně. Ministerstvo zemědělství se s Evropskou komisí nad sebou snaží o kroky směrem k nižšímu zatěžování ekosystému, snaží se uplatňovat politiku, při které zemědělec nebude nahrazovat přirozené půdní pochody svými chemickými vynálezy, ale nějak to drhne. Velkým českým zadrhnutím je dokument ze začátku letošního srpna, který MZe vypracovalo pro vládu: „Hlavní teze ČR při vyjednávání SZP po roce 2020“, který radí vládě podpořit velké podniky zemědělského charakteru. Naši evropští sousedé jsou inovativnější, snad se řídí Žalmem 89: cantate Domino canticum novum a můžou se těšit na podivuhodné změny směrem k vřelému venkovu. Česku hrozí, že si vymůže výjimky pro podporu zemědělské výroby, která zároveň nebude totéž co soustavná a ohleduplná práce s půdou a lidmi.

To je ale smutný konec článku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama