O co se kdo a jak při hře hurlingu snaží? Hráčů je na hřišti
patnáct proti patnácti (pro potřeby tohoto textu pouze muži), kteří v rukou
třímají něco mezi lakroskami a hokejkami, masivní dřevěná vařečka
nepravidelného tvaru, irsky camán. Trička a trenky, vzácně helma. Jejich hru
sleduje osm rozhodčích, z nichž polovina pouze rozhoduje o platnosti branek.
Branky stojí na kratších hranicích plochého travnatého obdélníku 137×82 metrů a
od vzhledu fotbalových se liší do výšky protaženými svislými tyčemi. Hráči pro
svůj tým získají tři body tím, že jakkoli – nejsnáze právě pomocí těch camánů –
dostanou míček (sliothar) mezi tyče pod břevno, jeden bod za trefu nad břevno –
do prostoru, který soupeř může bránit velmi omezeně.
Rámec procesu hry pouze přibližuji. Hurling má za sebou 2000
let dlouhou a kronikami zpracovanou tradici, tzn. z titulu nejstaršího
kolektivního sportu Evropy bychom se o něm v rámci EU měli učit hned na
ZŠ.
Půvab hry ovšem nespočívá pouze v dění na hřišti, ale i
v pozadí toho, co hráče na stadion přivede.
Irská republika je rozdělena na 26 hrabství, z nichž téměř každé
povolalo nejlepší hráče svých vesnických klubů aby hájili jeho barvy v aktuálním
národním klání. Tím je zajištěna i konzistence jednotlivých mužstev – hráči
reprezentují hrabství, ve kterém mají hlášený trvalý pobyt a v drtivé
většině případů se i narodili. Pokud se hráč přestěhuje, mění i barvy klubu. Kvůli
hurlingu samotnému se ovšem nestěhuje nikdo, žádné milionové přestupy hráčů se
nekonají.
Jak bylo naznačeno úvodem, hráči se sportu věnují ve svém
volném čase a bez nároku na finanční odměnu. Ti lepší mohou spolu
s rodinami trávit třeba týden na plně hrazeném soustředění, ale tím hmotné
benefity zhruba končí. Jedná se tedy o prestižní záležitost, kterou potvrzuje půlhodinový
zahajovací ceremoniál finále a přítomnost prezidentky, premiéra i generála na tribunách. U prestiže hráčské snažení končí.
Hurling je dynamická, velmi kontaktní a útočná hra, tím
pádem je v každý moment zažehnáno na mezihráčskou třenici. Zraněním se dá
předcházet vzájemným respektem hráčů a samozřejmě uplatněním principu fair
play. Pokud by se obojí zhroutilo, ze hry se stane řež – vždyť každý
z hráčů je mistrem v ovládání svého camánu. Přítomnost zbraní na
hřišti vyzdvihuje roli sudích a zejména toho jednoho titulního, který každé své
rozhodnutí musí patřičně zdůvodnit. Pokud vyhlašuje faul, domlouvá provinilci,
aby se to nepakovalo a aby mezi ním a ostatními na hřišti nadále panoval
smířlivý vztah. Na technicky správně vybavených stadionech slyší slova
rozhodčího v ochozech, takže dohled nad hrou mají i diváci.
Ačkoli na stadionech visí i blikají bannery lokálních firem
i nadnárodních korporací, na vstupenkách se v eurech vybere přes 21
milionů (GHCh'07),
existují vysílací práva a státní podpora – prostě se kolem hurlingu točí fůra
peněz – jsou vítězství v pohárech rozředěna po hrabstvích celého Irska:
chudých i bohatších, málo obydlených i čistě urbánních. Vítězí mužstva, která snad
více trénují, udržují si atmosféru, možná mají víc štěstí při hře, kdo ví…
každopádně se v hurlingu představuje soupeření, jehož výsledky nejsou
křiveny finanční situací klubů. Od začátku letopočtu díky hráčům, pro které je
sport koníčkem. Vysoce prestižním.